necítím se oprávněná radit, mám jen sdílenou zkušenost...

chceš-li ještě někdy řídit, měla bys řídit.

Prostě to zkusit zlomit.

Já to nezlomila a neřídím, odvahu sbírám skoro 20 let. Vlastně řídím v okamžiku akutní nouze, nemám jistotu, bojím se a jak jsem psala, řídím jen v případě nutnosti.

Je to strašně omezující, cítím se nesvobodná, - na každou kravinu musím někoho požádat nebo volat taxi. Manžel třeba jel k lékaři a okamžitě ho vzali na akutní příjem...

No najednou jsem byla v háji. (Nemáme dvě auta, ale stejně si myslím, že bych to nedala)

Kamarádka se vybourala a měla to tak, že se cítila jako já, zpocená až na zadku, ale sedla za volant.

Jiná kamarádka málem uhořela v autě - - prostě jen tak auto "blaflo".. to hodně pomohla firma, šéf - okamžitě zařídil auto a v podstatě ji donutil řídit.

Ona se opravdu skládala, - resp. skládala by se, kdyby jí to bylo umožněno, takhle jí to dost pomohlo, že jakoby nemohla jinak. Kdyby řekla, že to nedá, šéf není debil...