Podle mě je potřeba hlavně mluvit se všema dětma o důvodech rozhodnutí a psychicky se připravovat na to, že to celé může dopadnout špatně (tím myslím jinak, než by si člověk přál).
Manželovi rodiče rozdělují majetek už za života dle svého rozhodnutí. Nechtějí, aby část připadla dceři, která se s nimi ani vnoučaty dlouhodobě nestýká, přestože jí i vnoučatům finančně i jinak velmi pomáhali. S vnoučaty se stýkat snaží.
Od mých rodičů a rodiny takovéhle typy sporů vůbec neznám, snažíme se vše řešit ve prospěch rodinného majetku a vztahů. Hrozně moc bych si přála, aby se tohle podařilo předat našim dětem.
Vlastním část baráku (dostala jsem ho od tety), ale většinový vlastník je maminka, takže rozhodnutí je zcela na ní. Já jí ho pouze vždy odsouhlasim.
Horší je, že náš rodinný majetek souhrou historických okolností má stejný dvůr se sousedy, kterým se blíží osmdesátka. Oba baráky jsou jednotlivě prakticky neprodejné a co s tím budou chtít dělat děti je ve hvězdách. Je nám líto nás všech, situace je blbá pro všechny strany, my jsme na tenhle konkrétní rodinný majetek hodně fixovaní.
Jinak si myslím, že na majetek rodičů děti automatický nárok nemají a podle toho by se také měly chovat. Převádění majetku "natajňačku", ale hluboce nechápu a přijde mi strašlivě nefér.
Myslím, že bez prodeje baráku to finančně spravedlivě nejde a prodej baráku zas nemusí být spravedlivý "morálně" nebo v zájmu vlastníků. Prostě je to o komunikaci (nepočítám patologické jevy v rodině, tam se to holt musí řešit jinak)