Maceško, ano, mladší dcerce bych to opatrně a lehce nabídla, až by to vření ve mně ustalo.
Kdo nezažil ze strany babičky, asi nepochopí.

Zažili jsme podobné výčitky právě ze strany té, které jsme nejvíc pomohli...já mám osobní názor, že prostě jí točil nějaký vnitřní pocit, že by nám (nedejbože) měla být za pomoc nějak vděčná.
Taky jakoby automaticky přijímala (protože ji potřebovala, neměla jinou možnost), ale uvnitř to v ní muselo vyvolávat nějaké pocity, které nakonec po čase vyvřely ven...je to tak 5 let zpět, kdy se to ven dostalo a nebylo to příjemné, naopak.
Vděk jsme nepožadovali...udělali jsme všechno tak, jak jsme v té chvíli považovali za nejlepší a možná bychom nedostali "uznání a pochvalu" za nic...za žádnou variantu, slízli bychom to tak, nebo tak...

Nějak se tomu pak nechal volný průběh...zklidnilo se to a zase máme velmi dobré vztahy, dcera dospěla jako že fakt dospěla vevnitř sebe...a už nikdy jsme se k tomu nevrátily.
Já jí to nikdy nevyčetla...už jsem to i zpracovala, ale mrzelo mě to hodně...vlastně asi proto, že jsem nevěděla, co v tom je a proč se to děje...proč tolik zloby.

Jinak další faktor v tom může hrát to, jestli na sebe vaše holky do určité míry nežárlí a nesledují míru péče směrem k té druhé a jejím dětem.

Rozdat pozornost a péči spravedlivě mezi všechny děti je problém. Mám takový názor, že existují chvíle, kdy jedno dítě (i dospělé, a jeho rodina) dostává víc pozornosti a péče, protože to potřebuje...a tak nějak různě to potřebují občas všichni ....někdo třeba o kousek míň, někdo víc.

Zkusila bych ten pocit křivdy nebo co to je v sobě zpracovat a vyvinout opatrnou aktivitu směrem k ní...jako podat na půl cesty ruku - buď jí vezme, nebo ne....až za čas