Toto napsali policejni instruktori telesne pripravy:

Zkrátka nastal čas, abyste se jako dnešní plnoprávná, soběstačná a sebevědomá žena postarala o svou obranu sama. Nic víc a nic míň.

Jednou z možných cest může být cesta intenzivního nácviku nějakého bojového sportu či sebeobranného systému. To ale s sebou nese několik háčků. Za prvé, jde o hodně dlouhodobou a namáhavou záležitost. Ti z organizátorů takových kurzů a různých „mistrů“, kteří Vám tvrdí, že po absolvování několika málo lekcí se budete umět bránit, vám vědomě lžou a tahají z vás pouze peníze. Aby taková věc měla vůbec smysl dělat, musíte se tomu věnovat i celé roky. A to znamená zakoušet námahu a bolest třikrát dvě hodiny týdně. To může být problém jak z hlediska osobní motivace, tak i pro nedostatek tolika času ve vašem obvykle přeplněném denním harmonogramu. Pozor také na módní typy aerobiku, které se tak trochu „tváří“ jako bojový systém (a někdy jsou přímo i tak propagovány). Můžeme Vás rozhodně ujistit, že „Taiboo“ nebo Kickboxaerobic jistěže zvýší vaší kondici a vylepší postavu, ale prakticky nulově přispěje k zlepšení Vašich bojových schopností. Takže pozor, nakolik je takový systém reálný, což může reklama velmi zkreslit. Například nějaké dnes velmi módní Tai-chi Vám zřejmě neposkytne více než dobrý pocit ze zdravého pohybu. Se zavilým útočníkem v parku ale takhle rozhodně v reálu nezúčtujete.

Ale i perně cvičit i ten nejreálnější bojový systém nemusí vždy stačit na možnou budoucí konfrontační situaci někde v temném průjezdu. Žena to má totiž z hlediska své tělesné konstituce poněkud těžké. I ta nejvíce výkonnostní podoba nějakého sebeobranného umění má totiž v případě žen své zásadní úskalí. Přes povědomí daného zejména líbivými scénami ze stupidních akčních filmů o bravurně vycvičených ženách porážejících dvoumetrové chlapy ve rvačce jako kuželky je realita přece jen rapidně jiná. I přes aktivní dlouholetou činnost v nějakém Karate, Judo, Tae Kwon Do či Kung-fu oddílu zůstává bohužel naprostá většina žen tím, co v přírodě vlastně je. Křehčí bytostí, která anatomicky, tedy zejména silově a váhově, nemůže rozhodně soutěžit s muži. Výkony ve sportu koneckonců dokazují vše nejlépe. I menší slabší muži totiž mívají i přes svou velkou trénovanost podobný problém v konfrontaci s velkými obhroublými a násilnickými typy. Bohužel na ulici obvykle vyhrává hrubá síla a agresivita. To je tvrdá a odvěká pravda. Jistě, i mezi ženami občas existují i velké výjimky fanaticky trénujících individualit s atletickou skoro mužskou postavou, ale naprostá většina z takových dlouholetých členek některého takového klubu bojového umění není bohužel opravdu schopna čelit skutečně reálnému brutálnímu útoku, vedeného veškerou silou vybuzeného a rozzuřeného 90-ti kilového svalovce. Ty, které to v rámci nácviku zkusí (pro mužské kolegy je však většinou obtížné, zahodit všechny ohledy vůči ženě a naprosto opravdově napodobit takovou situaci), ztratí rázem dlouho budované sebevědomí a jsou šokovány tím že „něco dělaly po léta vlastně zbytečně“. Dalšími důkazy pro takové názory mohou kupříkladu být letité zkušenosti četných policejních instruktorů, vypovídající o až příliš velkých rozdílech mezi mužskými a ženskými příslušníky Policie v průběhu výcviku. I ty vypovídají o problematické schopnosti žen vůbec, vyrovnat se v extrémně násilné situaci mužům.