Před sto a více lety, někde víc, někde i míň i u nás pořád ještě stačilo, aby ženská byla průbojnější a byl to problém, musela si najít manžela, kterýmu vyhovovalo bejt pod pantoflem, aby ji nechal rozhodovat, jinak bejval úzus, že poslední slovo má chlap, když se doma o něco hádali, nebyl to (jen) komunikační problém, pokud žena dělala přes mužův výslovnej nesouhlas něco po svým, dostali se do řečí, muži drbali jeho, že si má udělat doma pořádek (klidně fyzicky), ženy zas jí, aby daly najevo, že ony se nebouřej a ona k nim nepatří, aby jejich manžely nenapadlo dělat pořádek preventivně.

Učitelky byly před sto padesáti lety "taky panny," jak se vdaly, musely toho nechat, nehodilo se, aby si vdaná žena vydělávala na živobytí. Z tohohle pohledu je ono citovaný "nosí domů peníze" zbytek určitýho přežitku, v dnešních poměrech v podstatě směšnej (vzpomněl jsem si na Mystika, jak drží ženu finančně zkrátka a zároveň sní o starejch zlatech časech, kdy na vesnici byly tři autority: farář, četník a pan řídící a ostatní drželi hubu a krok - to je výborná ilustrace toho, jak je to vlastně dneska přežilý). Ale i ten přežitek v sobě nese to nebezpečný, tu společenskou hierarchii a dělení na hodnotný a míň hodnotný lidský bytosti.

Datum získání volebního práva (což je nejen právo volit, ale, a to možná hlavně, bejt volenej!) najednou získá jinej smysl, jinou náplň, není to abstraktní právo vyprdelit se v sobotu k urně a přemejšlet, co tam hodit, když je to stejně skoro nastejno, je to takový opravdu ze života.