S manželem jsme od sebe. Roky jsme se hádali, já měla pocit, že jsem málo milovaná. Jssem nesmírně citový a nejistý člověk (ale i strašně hádavá a cholerická...no dáreček), on naopak "studený čumák". Záměrně nedává dotyky, které jsem potřebovala (a vysvětlovala i po hádkách, že tou hádkou většinou jen zkouším vykřesat "mám tě rád".
V těžkých životních situacích, kdy jsem potřebovala obejmout a on to neudělal, jsem měla pocit, že mi není oporou. O vánocích naznal, že už mě má dost, chce bydlet doma (kvůli dětem), ale chce si hledat nový vztah. Chvíli jsem o tom uvažovala, ale byla jsem zdeptamá víc a víc a pak jsem naznala, že tohle nedám. Tak se odstěhoval.
Já ho stále miluju, on je totálně nad věcí (přesně v souladu se svou povahou). Já mám pocit, že sice musím dál kvůli dětem, ale můj život totálně skončil. Je mi 40, mám děti 2 a 8 let. Stále na něj nedokážu přestat myslet v kategorii "můj životní partner". Dokud to nezpracuju, nemůžu jít dál. Je mi jasné, že se s tím musím smířit, ale srdce to nějak odmítá akceptovat. Hlava je spíš vypnutá. Kdy jste se odlepily?? Jsem Štír, urputnost a ulpívání je mou přirozeností. Bojím se, že zůstanu do smrti zakyslá, žijící ve vzpomínkách.