Přesně tak u nás. Došlo to až k tomu, že já si nebyla jistá, co je vlastně správně. Až tady na rodině mi došlo, jak se mnou manipuloval, vyvolával ve mě výčitky. Do té doby mi to nedocházelo. Já všechno na rovinu a on nikdy nic neprojevil, ale tak nějak ve mně dokázal vyvolat pocit, že něco dělám pořád špatně a on se tak snaží. Chovala jsem se jak dítě, co udělá cokoliv, jen aby mělo nějakou zpětnou vazbu od rodiče. Pozitivní chování nefungovalo, to si on nevšiml, že něco dostává, bral to automaticky, nic nevracel. Negativní chování fungovalo, aspoň na chvíli mi musel věnovat pozornost, ale moje citové výlevy končily tím, že on mlčel a až jsem domluvila, tak si pustil televizi, začal ťukat do mobilu, PC, otočil se a obratem usnul (podle toho, v jaké situaci můj monolog začal). Nikdy nereagoval nijak a bral to jako své pozitivum, že se nehádá, že je na vyšší úrovni než já. Prostě to bral, že když po něm něco chci, co on udělat nechce, tak se hádám, a nejlepší je nereagovat, a když jsem pak začala zvyšovat hlas, tak to byl úplný konec, protože to mě měl za úplného debila, a cítil se hodně dotčen. Ale to já už byla v takovém stavu, že jsem si jen vylívala frustraci, to už jsem sama nebyla schopná nic řešit. Ale tehdy jsem to nevěděla. Pořád jsem si myslela, že když používám racionální argumenty, tak on pochopí, a udělá aspoň něco, dá najevo, že mu na nás záleží. Ale nezáleželo mu na našem vztahu. Když jsem jednou rezignovala a řekla, že už nevím jak dál, že by bylo lepší, kdybychom si každý někoho našli, tak řekl, jak chceš. No já nechtěla, jen jsem ho chtěla vyprovokovat, že řekne, ale ne, vždyť já tě má rád. Tak jsem čekala, co bude. A ono nebylo nic. Vlastně bylo, ale to jsem nevěděla. Zatímco já čekala, až přijde, že teď je řada na něm, tak on začal hledat po seznamkách. Pak si někoho našel a nakonec byl šťastný. Já tu dobu, co on někoho měl, pořád čekala, protože jsem tomu nevěřila, že to doopravdy udělal. A když jsem to zjistila, tak to byla pro mě dost velká životní lekce.