mám to stejné, jsem také ze čtyř, máme větší věkové rozdíly, takže na mne rodiče házeli více, než by si dítě/puberťačka zrovna přála, i to byl jeden z důvodů, proč jsem vypadla co nejdříve to šlo na internát. Jako dítěti mi také vadil materiální nedostatek, vlastně si myslím, že si to tak nějak s sebou nesu ale opačně, než ty - rozhodně šetrnností netrpím, mám potřebu se obklopovat věcmi (třeba nyní ani ne pro mne, ale pro děti, chci další hmotné i nehmotné statky pro nás i pro děti, chci vydělávat víc, jakoby jsem byla stále v nějaké nejistotě, nedokážu to lépe vyjádřit). Své první výplaty jsem uvalila do poslední koruny za hadry, no magořina, naštěstí jsem se pak zklidnila. Ano, trpěla jsem i tím nezájmem, ale jak poznamenal můj manžel, díky tomu jsem si odnesla vlastnost se sama sebe pochválit (nepotřebuji čekat na pochvalu od někoho jiného), což vlastně není pro život vůbec špatné . Naše děti mají naši velkou pozornost (v tom se s manželem naprosto shodujeme), obklopuji je vším možným ve velkém množství (až si někdy říkám, jestli si opravdu něco nekompenzuji). Těžko říct, co z toho je důsledek dětství a co z toho je má povaha.
Na druhou stranu jsem nyní v dospělosti neskutečně ráda, že je nás tolik a všichni se stýkáme, máme úžasné vztahy, neměnila bych ani za nic. Vůči sourozencům nepociťuji vůbec žádné negativní emoce, miluji je a jsme si opravdu velmi blízcí. Vůči rodičům mám odměřenější přístup, myslím si, že spousta věcí šla udělat jinak (byl tam i blbý rozvod do toho všeho, nedostatek peněz, psychická nejistota atd.). Jinak pro rodiče je to samozřejmě zápřah velký, ale také je obrovský rozdíl, jestli mají děti po 2-3 letech, nebo s věkovým rozdílem třeba 8-10 let...