Cimbur,

ale zase z druhé strany to vypadá tak, že pacient, případně jeho příbuzní, mohou být vystrašení, chápou, že na ně nemáte celý den, ale prostě mají dotaz, který považují za zásadní - jak to tedy mají udělat, zvláště když se jedná o něco, co není banalita?

Řekla bych, že míček je trochu i na straně těch doktorů, aby si to zorganizovali nějak přijatelně pro obě strany, viz příklad s paní Chocholáčkovou.

To, že za Tebou běží sestra s mobilem, když děláš nějakej úkon, mi přijde dost děsivý pro všechny - pro Tebe, že jsi kvůli tomu ve stresu, pro pacienta, kterému děláš ten úkon, protože se na něj nesoustředíš, pro toho příbuznýho, protože mu odpovídáš ve stresu... já na druhý straně toho telefonu bych bez problémů akceptovala "zavolejte v 14.30, to už bude volnějc (i s tím, že kdyby byla nějaká "akutka", tak bych to pochopila), ale bez permanentního pocitu, že někoho zdržuju a okrádám o čas. Ono to pro toho člověka, kterej má strach o někoho blízkýho nebo o sebe, taky není úplně příjemnej pocit.