Len tady je jíl a domy tu stojí na skále... takže abychom tady mohli něco pěstovat, tak jsme to vše vyvozili - byla to neskutečná dřina s krumpáčem a lopatou jsme byli nerozluční kamarádi. Vše vykutat, odvozit, tam to několikrát prokátrovat a znovu navézt zpět; z haldy po stavění domu opět krumpáčem nakutat, prokátrovat a navozit. Koupit kompost a prohodit zem kompostem; koupit kvalitní zeminu a přihodit hromadu pytlů... teď na výsadbu toho zázračného živého plotu pojedeme do pískoven pro zeminu a znovu vykutat kamení a odvozit hromadu koleček a navozit kvalitní. Je to neskutečná dřina, ale odměnou je pro nás to, že nám tu roste opravdu naprosto všechno. Jak jsme pás řadovek, tak je zábavné, jak se na naše dva domky resp. zahrádky chodí dívat vlastně všichni a dumají, jak je možné, že nám to vše roste a jim v tom kamení a jílu se "ničemu" nedaří. Postupně jim dochází, že to asi bude chtít vykutat, odvézt a navézt novou zem...
Nejhorší je, že člověk založí zahrádku, nakoupí drahé rostlinky zasadí a čeká... u růží mi třeba v nejdražším a nejlepším zahradnictví v místě prodali 2 úplně jiné než jsem chtěla. Jedna je jiná barevně -chtěla jsem pnoucí s kontrastem a nakonec máme stejnou barvu jako fasádu domu - no co už, zvykla jsem si, ale zklamaná jsem byla strašlivě... no a jedna růže je úplně jiný druh a tu asi jako jedinou vyhodím, protože roste do nebe a nelíbí se nám to ale nebyla levná, tak je nám líto ji vyhodit, proto ji pořád stříhám a stříhám... a není z ní ani kočka, ani pes. No a po pár letech zjistí, že vlastně plot do zadní části zahrádky fakt potřebuje a že chce více soukromí... a zase vše přesazuje a znovu zakládá zahrádku. Stejně tak s předzahrádkou - člověk něco zasadí, upraví, a až časem mu dojde, že potřebuje více soukromí na jednu stranu, méně soukromí na druhou stranu... takže mění, přesazuje, upravuje. Občas si říkám, že je škoda, že jsme tenkrát nevěděli, co víme teď