moje starší dítě má 8,5. Když umřela prababička, měla 6.
Já vycházím ze svého přesvědčení a co bych řekla synovci? Řekla bych, že modlitbou se obracím k bohu, ale bůh sám ví, co je nejlepší. Má svůj záměr, který my nedohlédnem. ŽE duše je věčná a odešla asi k Bohu.
Já třeba věřím na převtělování, takže tak to svému dítěti říkám: nás tady ted bolí ztráta milované bytosti a já sice NEVÍM, JAK TO JE, PROTOŽE TO NEVÍ NIKDO, ale vycházejíc ze zkušenosti věřím, že tělo tady zůstane, duše odejde k bohu a pak se zase vrátí, aby čerpala další zkušenosti...tak tpo prostě říkám i mladším dětem. Nějak se spokojily. Prostě vysvětlím to, čemu věřím já sama...Případně řeknu, že existují i jiné názory. Nejsem zastáncem nějakých soft verzí a la někdo usne-zemře. Vlasně vždy říkám dětem poravdu. Myslím, že je podcenujeme, že oni jsou mnohem dál, než si často myslíme.

Jinak upřímnou soustrast celé rodině. A je dobře, že se děti s touto bolestí setkají, že to řešíte. Je to život, no.