Milá zakladatelko, ač léta na rodinu nepřispívám, musím Ti napsat ještě jinou zkušenost, bohužel naši. Život opravdu vede různými cestičkami. Měli jsme 3 děti. Spokojená, velmi šťastná rodina. Nejmladší se pomalu chystal do školky. Další děti jsme nechtěli.Bum, dvě čárky. Zaskočilo nás to. My jsme tedy o potratu neuvažovali ani chvilinku, ale obrečela jsem změnu plánů a komplikaci životního stylu, to zase jo. Narodil se klučina. Nic lepšího nás nemohlo potkat. Nejen nás rodiče, ale i naše děti. Prostě skvělý. Když bylo synáčkovi 2 roky, dostal neštovice. Zdravé, silné dítě na ně během 10 dnů od prvního pupínku zemřelo. Ano, i takové věci se stávají v dnešní době. A teď, proč Ti to píši. Naše starší děti nám zachránily život v plném slova smyslu. Kdyby nám zemřelo jediné dítě, nemohla bych vůbec dýchat, existovat. My jsme museli kvůli dětem prostě nějak přežít a jít, nebo alespoň klopýtat, dál. Jen pro doplnění, velmi jsme po odchodu syna toužili znovu ucítit vůni dětských vlásků a v mých 40 letech se mi narodila dceruška. Byla jako jedináček, s velkým odstupem od těch starších. I pořídili jsme jí v 42 letech bratříčka. Nevíš, co Ti osud, Bůh, nebo jak tomu říkat, chystá dál. Nedělej to, prosím Tě.