Ono to šéfování znamená různé věci v různých firmách. Třeba u nás to z hlediska geografického rozložení znamená ježdění na služebky a hodně večerů a nocí mimo domov. Ten, kdo k tomu není ochoten, šéfovat prostě nemůže. Je to dané strukturou firmy, která musí pobočky v každém maloměstě. Pobočky jsou sdružené do útvarů velikosti krajů a s těmi je nutno se často navštěvovat. Takové celodenní výlety z Prahy do Ostravy nebo do Berlína člověku neumožní být v pět ve školce. Takže je nutno si vybrat buď školku nebo Ostravu.

Můžu jít po vysoké pracovat na obyč. místo, jít na šest let na mateřskou pak deset let spěchat domů k dětem a na služebky jezdit jednou do měsíce. Pak už budu mít ty možnost jezdit mimo domov, tak mě povýší, ale bude mi už třeba pětačtyřicet. Stejně šikovnýho povýší po třicítce, protože se služebkám nemusí vyhýbat. Takže ten druhý bude mít přede mnou patnáct let náskok, a když bude hodně šikovnej, tak to jednou dotáhne postupným povyšováním třeba do představenstva, zatímco já postupně dejme tomu do nižšího nebo středního managementu. Což je jistě taky obrovský úspěch osobně by mi bohatě stačilo i míň, ale když už řešíme kariéru, tak je nutno konstatovat, že patnáctileté zpoždění se prostě projeví.

Není to ani moc nefér. Holt jeden má možnosti, které druhý nemá. Zaměstnavatel není chatrita. Potřebuje lidi, kteří mají možnost být mimo domov nad rámec pracovní doby, tak povyšuje ty, kdo to možnost mají.