Zefýr,

ale tohle přeci VUBEC není o tom, že ty prachy NEMÁŠ!

To chápu, že je frustrující, a kdyby to bylo tak, že jedu takto na doraz, tak bych si tu dovolenou radši odpustila, protože by to znamenalo jet tam bez rezerv a to nemám ráda.

Navíc mám pocit, že je to trochu i o změně software v hlavě, protože z představy "chodit po letovisku a stresovat se, že ostatní na něco mají a já ne" se mi kroutěj prsty u nohou. Pokud je na tom někdo tak špatně, že má právě jen na tu cestu a už ne na ty kafíčka, tak buď mu na tý cestě tak strašně záleželo, že ji podniknul i tak (a pak bych spíš čekala, že bude rád, že se mu to povedlo, a nebude pošilhávat po jinejch a stresovat se, že si můžou dovolit víc - takhle jsem to měla za studií, že člověk byl rád, že zaplatil cestu, a pak ho to místo srazilo do kolen tak, že poslední, co by řešil, je, že si nemůže koupit zmrzlinu, i když fakt nemoh), nebo pokud to těžce nese, tak to znamená, že ta cesta je nad jeho možnosti a měl radši zvolit nějakou levnější destinaci nebo zůstat doma a tam si dávat kafíčka podle libosti.)

Ty rodiče s tím apartmánem zcela chápu, a vůbec si nemyslím, že by to nutně muselo znamenat, že ty prachy NEMAJ. Je klidně možný, že k tomu přistupujou tak, jak píše Tina, a ROZMÝŠLEJ se, za co je vydaj (když si můžu udělat kafe v apartmánu s téměř stejným komfortem, ale za zlomek ceny, tak proč bych si ho dávala opakovaně na pláži? Pokud nemám tolik prostředků, abych tohle nemusela řešit, tak se tím vlastně zbavuju možnosti koupit si něco jinýho, co bych třeba potřebovala víc).

Tím chci říct, že to nemusí být zdaleka vždycky o "nemám", ale o určité sebekázni, o které mluví Tina, kdy zvážíš, jestli ten výdaj je fakt tak nutnej, nebo je to jen ze setrvačnosti, a která zabrání tomu, aby si ten člověk třeba musel říct "nemám" a "nemůžu si dovolit" u věcí, o který by stál třeba víc než o to kafe.