Monty, jaképak dotazy "jídlo má spadat do kategorie luxusu?" V naší společnosti chci, aby se každý byl schopen nasytit (s rozumnou výživovou hodnotou) a domnívám se, že celkově je naše společnost tak bohatá, abych si běžní lidi mohli koupit jogurt a ovoce a na rohlík víc než ramu, ale fakt je, že bílkovina ve formě telecích řízků či alkohol ve formě whisky 500 za půllitr (nebo dosaď cokoliv jiného drahého nahraditelného či postradatelného) pro některé do kategorie luxusu spadá, pro jiné ne. Není to o žádném "má" či "nemá" spadat.

Naprosto chápu, že to je styl nakupování jídla, kterého se nehodláš vzdávat, protože by ses cítila trvale příliš omezovaná a to ti za možnost ušetření na nějakou dovolenou prostě nestojí. Naprosto chápu i to, že ti ty dovolené chybí. Akorát teda nechápu, co dál - budeš se tím užírat do konce života, pokud se ti už nepodaří na předchozí životní úroveň dosáhnout? (Dobrá, v reálu asi tak dlouho, než syn začně pracovat a živit se sám, ale i to ještě nějaký ten pátek potrvá.) Taky je to možnost, ale těch "ukřivděných" let života mi připadá trochu škoda.