Tino,

děkuji, od Tebe jako od někoho, kdo de fakto žije v praxi můj ideál, to obzvlášť ráda slyším.

V době za svobodna a bezdětna, když člověk skočil rovnýma nohama z chudého studentského života najednou do práce, tak měl najednou o hodně víc peněz, než byl zvyklej, a trvalo nám několik let, než jsme se s tím naučili zacházet.

Já jsem si třeba kupovala hodně různejch časopisů, krátila jsem si tím cestu do práce.

Časem jsem pak zjistila, že je to všecko na jedno brdo a že to vlastně nepotřebuju (a že to není žádná oběť, protože mě to už prostě přestalo bavit).

A další věc (což mi nedávno potvrdila kamarádka, která to měla dost podobně) - pokud je člověk zvyklej na málo a najednou se mu skokem zvýšej příjmy, tak je podle mě blbost okamžitě začít žít tak, že to na tý vyšší úrovni mám na doraz. Pokud by hypoteticky člověk byl zvyklej vyjít s 15 tisícema a pak by dostal super místo a najednou by měl třeba desetkrát tolik, tak podle mě největší volovinu, kterou by mohl udělat, by bylo okamžitě zvednout všecky náklady tak, aby se do těch 150 jen taktak vešel. Protože pak se stane to, o čem mluví Monty - že se mu pak sakra bude zajídat, když bude muset "klesnout" dejme tomu na 40, ale přitom těch 40 je pořád skoro třikrát tolik, než měl původně, tedy oproti těm původním 15 je to dost znatelný polepšení.

Myslím si, že nejlepší je v takový situaci si nasadit laťku O TROCHU výš, než jsem ji měla původně - já to budu pořád vnímat jako zlepšení (přičemž bych samozřejmě jako zlepšení vnímala i to "na doraz", ale takhle to k pozitivnímu pocitu stačí a nemyslím, že kdybych žila na doraz, tak bych byla 10x spokojenější). A zároveň mi to umožní vytvářet rezervy, za který si pak budu moct bez rozpaků a s potěšením "dopřát" splnění nějakýho snu a budu v klidu, že mě nerozhodí žádnej nenadálej výdaj, a pokud někdy "spadnu" zase o něco dolů, tak to ani nepocítím).