My máme děti 8 let od sebe a bydlíme na vesnici, kde nic není.
Takže jsme před lety vozili staršího syna na kroužky a na jeden jezdil sám autobusem. Kolem cca 13 let ho kroužky přestaly bavit, takže přestalo i tohle ježdění.
V té době už ale začal kroužkovat menší, dvakrát týdně plavání do 18:00 hod., domů by se nám nevyplatilo z města jet, takže jsme úkoly dělali v sedm večer a ráno vstává po půl šesté. Naštěstí on sám s tím neměl nejmenší problém. Když jsme přišli domů, tak ho převzal manžel a já udělala večeři. Fungovalo nám to takhle cca 3 roky. Pak se z plavání stal dril na čas, to ho vysloveně nebavilo, tak jsme našli jiné aktivity.
Teď má kroužky dvakrát týdně, na jeden chodí i manžel (částečně ho vede) a na druhý teď taky manžel, protože já mám v té době jogu.

Čímž chci říct, že teď je to na pohodu, jsme schopni se s manželem domluvit a rodina bere jako naprosto samozřejmé, že i já mám nějaké své aktivity.
Kromě toho chodím 1 x měsíčně do divadla a občas na nějakou návštěvu nebo kafe s kamarádkou.

Mám kolegyni, vdovu, jejíž dvě děti na prvním stupni dělají vrcholově sport, každé dítě jiné. Na konci týdne je vorvaná jak vorvaň a o víkendu je vozí po závodech.
Pro mě naprosto odstrašující případ.