Mmch., vždycky si v podobné debatě vzpomenu na to, jak někdy ve čtvrtý třídě chodil syn domů nešťastnej a tvrdil, jak to má blbý, že si nerozumí s klukama ve třídě, že mají jiný zájmy, že si s nimi nemá o čem povídat... řekla jsem mu na to, že nemá hledat to, v čem jsou ti ostatní JINÝ, ale to, v čem se shodujou, v čem jsou stejný. Že se svět nebude přizpůsobovat jemu, a jestli to chce takhle, tak holt nikdy žádný kamarády mít nebude. Jenže to mu bylo devět. Představa, že někdo takhle uvažuje ve třiceti, ve čtyřiceti... nevím, přijde mi to prostě divný a nezralý. Že má někdo jiný názor akceptuju, můžu s ním nesouhlasit, polemizovat... ale nebudu ho kvůli tomu názoru obviňovat z nějaké exhibice, proboha.
A hlavně - pokud něco na někom "vidíš", obvykle je to to, s čím máš osobní zkušenost. Podle sebe soudím tebe.