Tuten, mně také životem už prošlo docela dost zvířátek, vždycky jsem je obrečela, posmutnila si nějakou dobu, ale nehroutila se z toho. Byla jsem s nimi až do konce, nikdy nebyly v době smrti samy, lehké to nebylo, pár dní jsem brečela opravdu hodně, ale věděla jsem, že jsem udělala (udělali), co se dalo a víc už to prostě nešlo. Ale nějaké smutnění k tomu prostě patří, je to člen rodiny a smutek po něm je zcela legitimní!