Splín chápu. Někdy to prostě přijde člověku líto a říct si, že se svět nezboří a že to, nad čím fňukám, je drobnost, prostě nepomáhá.

U moře jsem nebyla 11 let. Když jsem se v roce 2005 na Krétě poslední večer loučila s mořem, tohle mě fakt nenapadlo. Doufala jsem, že za dva roky pojedu znova - buď jen s manželem, nebo třeba s naším případným prckem. Že pak po narození dítěte (dětí) budou peníze vždy potřeba na něco jiného a dovolená u moře bude rok od roku (a s narůstajícím počtem dětí) stále vzdálenější, jsem si představit nedokázala. Prvních pár let mi to líto bylo. Strašně. Nejen kvůli vůni moře, ale i proto, že jsem si připadala neschopná, neúspěšná a méněcenná ("úspěšní přece mají splacené bydlení, vlastní barák se zahradou, v létě každý rok moře, v zimě Alpy, my nic z toho, socioekonomický status na draka"). Teď už jsem si zvykla na to, že moře není. Na to ostatní se zvyká hůř.
Dneska to mám hozené už tak, že pod pojmem dovolená si představuju být kdekoli, kde budu mít volno od všeho. Od vaření, vymýšlení programu i neustávajícího breptání. Ideálně wellness pobyt s masážemi a veškerým tělesným hýčkáním. A to mě čeká nejdřív za 2 roky, až jednoho dne pošlu všechny děti najednou na tábor a uvolní se mi ruce (nemáme hlídání). Zrovna teď jsem si na to ráno vzpomněla, když jsem prostřední dítě vyprovázela na školu v přírodě.
Teď se víc než toho, že ještě pár let nepojedu k moři, bojím, že se jednou ohlédnu a řeknu si, že jsem celý život blbě fňukala nad tím, co nemám, místo toho, abych se radovala z toho, čeho se mi dostává. Že začnu být konečně pozitivně smýšlející až ve chvíli, kdy se mi nebude dostávat času, abych si ten pocit pořádně užila.