Mám to dost podobně, v dětství jsem strávila fůru času představami, jak by měl vypadat můj ideální pokoj, využívala při tom zkušenosti z návštěv u kamarádek atd. Představy mohly být zcela volné, protože mě žádný skutečný pokoj neomezoval, byli jsme 3 sourozenci v jednom , tudíž fantazie měla prostor a "vyzkoušela" jsem si kde co. Podobně jsem si "tříbila vkus" později v různých ubytovnách a podnájmech, taky samozřejmě na návštěvách atd., takže když jsem krátce po třicítce mohla konečně "zařizovat svoje", věděla jsem dost přesně co chci a co ne, a to tedy včetně plánování vývoje (mimina, děti, puberťáci, důchod ) Ale bohužel (teda samozřejmě s ohledem na život sám bohudík) bylo třeba se taky shodnout s manželem a přizpůsobit realitě (byt jsme kupovali ve stavu cca 4 roky po rekonstrukci), takže nějaké změny plánuju (teď už po 10 letech), zejména právě koupelen, ale ani podlahy asi vzhledem k nižší kvalitě nevydrží "do důchodu" ... Pokud jde o "stěhování nábytku", tak to u nás probíhá zejména v dětské pokoji, jak se mění potřeby dětí a ráda bych (rovněž vzhledem k vývoji) udělala nějaké změny a přesuny v obýváku a ložnici, ale tam právě chybí ten manželský konsensus