Bylo mi sedmnáct, svět ležel přede mnou, nic jsem si nepřipouštěl.

Ještě lepší je historka kamaráda, kterej o něco dřív vyjel taky v sedmnácti o prázdninách taky na Šumavu. Vystoupil potmě z vlaku (rychle a tajně, na některejch zastávkách vystupovalo jen pár důkladně politicky kontrarozvědně prověřenejch místních a vojáci místní posádky vracející se z opušťáků, každá neznámá osoba byla po spatření prověřenejma místníma nahlášená a odvezená k výslechu) a nabral směr do lesa. Šel a šel a když byl dost hluboko v lese, ustlal si a usnul.

Ráno ho budí podivná tíha na prsou a vlhko v obličeji - služební vlčák opírající se mu předníma o hruď a dýchající mu do tváře. Po otevření očí koukal do namířenýho samopalu. "Tak deme, mladej!" Spal asi dva kilometry od drátů... Na posádce: "Tak jenom na vandr, jo? No, zavoláme domu." Maminka, nic netušíc, řekla do sluchátka na otázku, jestlipak ví, kde má syna: "No říkal jenom, že jede někam na jih a dlouho se nebude vracet!"

Nakonec uznali, že se chtěl fakt jenom podívat na Šumavěnku a poslali ho eskortou do Prahy. Eskortující záklaďáci se s ním v Písku dohodli, že už dojede sám a oni si udělaj neveřejnej opušťák.