No jo, naši taky chtěli, abych se otužovala a jezdila na tábory..Táta jako dítě nemohl, protože jejich rodinná situace tomu nebyla úplně nakloněná, takže se naši rozhodli, že já na tábory jezdit každopádně budu, zřejmě aby se ta nespravedlnost vyrovnala..A tak poslali dítě ve druhé třídě s enurézou na tábor, mezi úplně cizí děti ( podnikový tábor, ta firma měla provozovny po celé ČR, takže ze všech koutů). Musela jsem jezdit každý rok, naši ty noční nehody nějak neřešili, mysleli si totiž, že se počůrávat před dětma nebudu, že se tam "ovládnu", když už se teda neovládám doma... Mám spoustu bezva historek na téma ponížení v kolektivu cizích dětí za vydatné pomoci vedoucích. Rodičům jsem to nikdy nevyčetla, pocit křivdy a naprostého nepochopení z mé strany trval dlouho, dneska jako matka to už vůbec nedokážu pochopit. Zvládla jsem to nakonec, to jo.. A každý rok jsem říkala, že jet nechci ( máma je učitelka, o absenci hlídání vůbec nešlo). Asi tak od páté třídy jsem měla strategii třetí den ochořet bolením v krku, bolením zad...každý rok něco a zbytek tábora jsem trávila spaním přes den a čtením v noci - tím se jednak odbouraly noční nehody a jednak kolektivní aktivity. Hrála jsem volejbal, v kolektivu jsem byla ráda - ale v takovém, který si pokud možno zvolím sama...