jinak první rok v pohdoě, druhý rok ještě dobrý, třetí a čtvrtý rok byl čekáním na to, kdy už to konečně skončí - myslím děcka, čím byli sarší, tím víc jim to dojíždění vadilo, vadilo jim, že nemají volný čas, vadila jim únava, vadila jim ta navázanost na mě nebo vlaky, to je jedno, ostatní šli ze školy domů a oni to měli daleko, nikdy nemohli pozvat spolužáky, nikdy nemohli skočit si pro něco domů a pak jít ven, nikdy nemohli jít na hřiště s ostatníma na jakkoliv dlouho, nidky nemohli s osatníma třeba do kina, nikam, čím byli sarší, tím víc chtěli být samosttní a to s dojížděním nejde