mandelinko,

přiznám se, že absolutně nechápu logiku Tvých úvah a zcela souhlasím s Markou.

Přijde mi na Tvém uvažování divných víc věcí.

Za prvé - neříct DLOUHODOBÉMU partnerovi, co by se mi líbilo, zato to vykládat kamarádům u piva.

Takto přece - jak říkala Marka - snižuji šance splnění případného přání na nulu (kdežto kdybych mu to sdělila, tak by nějaká šance na splnění být mohla).

Navíc normální člověk se naštve, pokud toto zjistí (že partner takto intimní věci vykládá jiným lidem, ale jemu ne).

- Bavíme-li se o DLOUHOLETÉM partnerovi, tak lze s poměrně velkou pravděpodobností předpokládat, že mezi vámi panuje dost velký sexuální soulad (mnoho lidí tady zdůraznilo, za jak moc důležitou tuto stránku považuje). Přijde mi tedy divné, proč by měl být problém sdělit člověku, se kterým mi to funguje k mé spokojenosti, že by se mi líbilo ještě něco jiného?

- Jak velmi správně řekla Marka, partnerství není a ani nemá být automat na plnění KAŽDÉHO přání, takže s případným odmítnutím je nutné počítat (není to nic, co by partnera lákalo). Pokud platí předchozí bod a až dosud to bylo hezké, tak nevidím důvod, proč by v důsledku nesplnění tohoto přání to najednou začalo zásadně neklapat.

- Také nevím, proč by měl partner "neustále myslet" na to, že existuje něco, co není tomu druhému ochoten splnit (případně uvažovat, zda si to ten druhý nepůjde splnit jinam)? Takových věcí jsou přece v partnerství spousty, nikdo neplní tomu druhému všechno na 100 % a není to důvod k nevěře ani k odchodu.

- A taky mi není jasná logika úvahy - když to partnerovi řeknu a on mi to nesplní, tak ON z toho bude nešťastnej (jak to vím?) a nahlodá to náš vztah (proč? protože on bude nešťastnej - což vůbec nemusí nastat- nebo že já po tom budu toužit tak moc, že to budu hledat jinde?), kdežto když mu to neřeknu, tak to vztah nenahlodá (a já teda půjdu jinam rovnou nebo jak? to není nahlodání vztahu? ).

Vůbec neuvažuješ s variantou, že partner řekne, že by se mu něco líbilo, partnerka řekne, že pro ni je to bohužel bez čáru, no tak to prostě bude bez toho, protože i bez toho je to dobrý dost, a partnerka se tím nebude trápit (proč by měla)? a partner to nebude hledat jinde (protože jedna praktika asi těžko bude tak životně důležitá, aby kvůli tomu zahodil celej zbytek života včetně několika dalších velmi dobře uspokojujících praktik?)

A taky by mě zajímalo, CO je to za praktiku, o které se nelze bez rizika ani zmínit - napadá mě jen účast někoho jiného a pak takové věci jako pedofilie, zoofilie, nekrofilie...