Inspirována vedlejší debatou o náročném dítěti při televizním natáčení jsem si vzpomněla na větu z více domácností, kde jsme bývali na návštěvách. Za vychované dítě bylo často považováno takové, které se při návštěvě odebere do dětského pokoje s dětmi hostitelů a tam si bude ukázněně hrát s tím, co mu je nabídnuto a nebude pokud možno nic chtít (na WC ho dovedou děti hostitelů a hostitelka v příslušnou dobu zavolá děti ke stolu na svačinu, kde bez řečí - neb u jídla se jí a nemluví, jak je poučeno dospělými, uzobávajícími během konverzace chlebíčky - snědí a vypijí, co jim je předloženo, a jdou si zase hrát). Pokud hostitelka nemá děti, usadí se dítě na gauči vedle matky, sedí bez zbytečného vrtění a mluví, jen je-li tázáno, případně předvede na požádání hru na klavír nebo básničku. Tyto požadavky aplikovány na děti cca od tří let do věku, kdy je případně lze během návštěvy dospělých nechat doma.

Lezlo mi to děsně krkem. Člověk si na tom gauči nemohl často ani v klidu číst bez poznámek na téma, že bych si měla jít hrát ven, že tam jsou u domu děti (které jsem neznala a nehodlala se s nimi seznamovat). Naši mě bránili, ale po pravdě, ne vždycky dost, někdy asi sami netušili, jak mi to leze krkem (pokud to nebyla návštěva u známých s dětmi, se kterými jsme si sedli, pak nás pravda z dětského pokoje nedostali), já byla to poddajné dítě, co samo od sebe jede v módu "neotravuju".

Mí rodiče sice tohle nepraktikovali, ale byli společenští a spousta jejich známých to takhle měla.

Jsem upřímně ráda, že už se to praktikuje v mnohem menší míře než kdysi. Že děti na návštěvách můžou přijít a prohodit pár vět, můžou si samostatně poprosit třeba o jablko, aniž by byly označeny za rozmazlené, můžou si říct o citrón do vody nebo vodu bez citrónu, nejsou brány rovnou jako otravné. Cenou je možná větší procento i z mého hlediska rozmazlených dětí než kdysi (objektivně fakt neposoudím), jak se ty hranice posunuly, ale to uvolnění mi připadá velmi dobré.

Jak to vnímáte vy?