Kudlo,
mně zase přijde škoda nezacházet s dětmi spravedlivě. A navíc ještě o to nevyváženěji, že bych preferovala nesamostatné dítě, které se chová jako nedospělý, závislý jedinec, na úkor dítěte, které má rodinu s malými dětmi a pomoc by potřeboval rozhodně daleko víc. Že bych jednomu dítěti cpala do hlavy, že si má počkat na toho pravého, kdo bude mít našetřeno jako ono samo (tím, že žije u rodičů v pozici dítěte i v dospělosti a tak dlouho, až dané dítě, vypreparované větami typu "Nevdávej se, nebo budeš muset souložit", zůstane doma na ocet), a druhému vyčítala, že se rozhodl odejít před třicítkou od rodičů a vzít si někoho, koho mu předem neschválili. A tak dále.
Jsem ze tří dětí. Přestože máma měla jedno z dětí ráda víc (a všechny tři děti to věděly), rozdíly nikdy nedělala tak markantní, aby to vztahy narušovalo. A dávala všem přibližně stejně - času, pozornosti i hmotných statků. V tomto modelu jsem vyrostla, tento model je mi blízký. Model z rodiny mého muže mi ježí srst.
Tvůj názor znám, i tvé argumenty. Ale tahle debata nikam nepovede. Nepřesvědčíš mě, že mi má být naprosto jedno, že jsme mohli při dodržení modelu z mé rodiny mít dneska lepší bydlení nebo jednou moje děti mohly mít každé startovací byt nebo peníze na soukromé školy. Není mi to jedno. Stejně jako mi není jedno, že každý prd dospělého nesamostatného dítěte se řeší jako velká věc, zatímco život a úspěchy vnoučat se přecházejí mlčením nebo pár slovy.
Nejen přístup k hmotným statkům je tam problém. Tam je problém v nastavení - skrz dítě a jeho účelové připoutání si k sobě si jeden člověk kompenzuje neschopnost navazovat a pěstovat normální vztahy. Jde tam o hlubší problém - histriónskou poruchu osobnosti, manipulativnost a snahu ovládat a velet. A kdo se nepodřídí, ten uvidí. Třeba i tím, že "neuvidí". V tomto ovzduší se kvalitní vztahy pěstovat nedají. Škoda? Ano. Otázka je, čí nakonec bude.