No je to hrůza číst. Podotýkám, že se svou matkou mám složitý vztah, že neviděla mé děti 4 roky, nejmladší vůbec. Nesdílely jsme spolu nic z těch důležitých věcí, ani narození dětí, ani onemocnění syna - tam byla fáze, kdy by se mi přítomnost mámy docela hodila, ale prostě to tak nebylo. Co nechápu je, jak se milovaný rodič, se kterým se život prožije jinak - myslím tím "lépe" může odsunout do kategorie "problém". Prostě nepříjemnost. Té fázi bezmoci, předpokládám, předchází ještě fáze, kdy už si s rodiči nemáme co říct, o čem si popovídat, kdy už každá návštěva je jen povinnost a pruda(?). Asi má na tom hodně podíl odcizení způsobené vzdáleností. Nejdříve návštěva každý týden, pak jednou za měsíc, pak každého půl roku.... A pak přijde ta nechuť a návštěvy z povinnosti.
Připomíná mi to Rusnokovo "ty vole, umřel Mandela, kdo tam pojede????"...