OK, tak ten táta je nutnost, a je to časově omezený a budeš z toho mít lepší pocit. To chápu.

Ale ten zbytek? Máma asi nepotřebuje, abys přijela vždy na písknutí, ne?

A obávám se, že snaha "aby mě nepomluvila a jak já s těma lidma pak vyjdu" je v situaci, kdy se snažíš na hranici svých sil a sourozenci na to dlabou, luxusem, který si nemůžeš dovolit.

(Jako ubezdušit se do bezvědomí kvůli tomu, co řekne spolužačka, kterou náhodně potkáš a která o tom za 5 minut ani neví?)

Myslím, že z celý týhle situace jediný, co můžete změnit, je postoj Tvůj i Tvého muže k tomu, co musíte a co "musíte". Mám dojem, že to oba berete příliš zodpovědně a že vás to ničí, a že se budete muset naučit někde "ubrat" bez výčitek a pocitů viny. A řekla bych, že prostor tam na to aspoň trošku je (frekvence návštěv u mužovy matky, míra, do jaké Ty pomáháš rodičům)