v zásadních věcech máme s mužem stejné názory a shodné priority, takže jednota je samozřejmá... co se týče provozních věcí, mám víceméně veškerá rozhodovací práva já (když děti někam chtějí, něco potřebují, něco provedou) a muž to nechává na mně, co se týká větších výdajů, rozhoduje muž... občas dojde třeba k dohadům třeba kam na výlet, pak hodíme každý názor a probereme všichni, s tím, že nakonec vybereme variantu společně (aspoň děti vidí, že se dá snadno najít kompromis)... a někdy nastanou situace, kdy dám klidně najevo, že s něčím nesouhlasím, ale protože se táta přiklonil na stranu dítěte, podvolím se (třeba při výběru bot u nejstarší a pod.), přičemž si pak ale neodpustím poznámku typu "následky si ponesete sami" (bílé boty budeš mít brzy hnusné a nové nekoupíme)
nevidím nic špatného na tom, když děti vidí, že i rodiče mají různé názory a přesto dokážou dojít ke společnému rozhodnutí