Černá Hora není úplně šťastnej příklad, protože je dost specifickej.

Například jádro dnešní Černý Hory tvořila klanová společnost, kdy příslušnost ke klanu byla často důležitější než náboženská nebo jazyková (jeden z nejpočetnějších klanů byl pravoslavno-katolicko-muslimskej a slavo-albanofonní); i když většina byla pravoslavná. Při dalším rozšířování území se Černá Hora taky nevyhnula konfliktům, vyhánění muslimů, dokonce jejich masakrování, faktem ale je, že ten původní základ přispěl k tomu, že už v roce 1905 byla v Černý Hoře ústavně zaručená rovnoprávnost náboženství. Něco z tý dávný klanovosti pořád trvá, spousta Černohorců například na Albánce kouká kulturně spatra jako na zaostalý, ovšem jsou schopný ti jedním dechem dodat "ale přesto jsou jako my," (tj. v něčem výjimečný = lepší než zbytek světa).

Černá Hora samozřejmě taky války vedla, většina z válečnejch dějin Černý Hory se ovšem dá považovat za války obranný nebo preventivně obranný (kromě toho horský klany, hlavně ty pravoslavný, se pravidelně na podzim vydávaly na rabovací válečný výpravy do nížin, aby se zásobily na zimu, ale byly v tom tak napůl multikulti: samozřejmě drancovali v první řadě muslimy, ale když nebyla příležitost, přepadli klidně pravoslavný). Ale snaha zabrat severní Albánii 1912-1914 už byl takovej malej černohorskej imperialismus, a taky stojí za to podívat se na archivní záběry z černohorskýho tažení proti Dubrovníku v roce 1991 (taky takovej drancovací nájezd proti "katolíkům").

Lepší než do minulosti je ale dobrý obrátit se ke dnešnímu stavu, po tý válečný euforii v roce 1991. Po Bosně je Černá Hora etnicky nejrůznorodější ze všech postjugoslávskejch republik (titulární státní národ tvoří necelou polovinu obyvatel), přesto v ní jako v jediný - národnostně homogenní Slovinsko nepočítaje - nevypuk žádnej vnitřní násilnej konflikt. To naznačuje, že různorodost sama o sobě nemusí bejt konfliktní, že je pro konflikt nutný vytvořit podmínky, například to aspoň trochu zmenežovat shora nebo odjinud.