Jak který člověk - viděla jsem poslední dny, hodiny u mnoha lidí (pracovně) a zažila jsem i to, že věděli a přijali tu pravdu delší dobu dopředu, i to, že až pár dnů před se zeptali, že jestli už to je konec... v rodině jsem to zažila zatím jen jednou a musím říct, že i přesto, že lékaři mluvili celkem jasně, máma do poslední chvíle popírala, že umře - taky slibovala, že začne jíst a pít a bude to dobré, nechtěla to prostě přijmout. Odešla nesmířená, i poslední její věta (kterou slyšel její partner, ,byl slib, že už začne pít... /poslední dny už jen cucala ledové kostky a občas si s odporem srkla piva, nic jiného už nemohla přijmout/. Takže každý to má jinak... smíření a rozloučení asi není vždycky...
Takže k dotazu zakladatelky,nechala bych maminku v tom jejím postoji, pokud se sama nezačne loučit.. je to těžké - loučit se jen v duchu... poradila bych jen držet za ruku, sdílet něco, jen tak sedět vedle ní, dokud to jde... je to těžké, ale ty poslední chvíle zůstanou už napořád... je jedno, jestli se člověk modlí nebo jen vzpomíná nebo jen sedí a kouká... každý podle svého, ale ten čas využít co nejvíc... a možná, že i jeden pohled někdy stačí jako rozloučení, možná to přijde, jen tam nenápadně :-( HODNĚ SIL POSÍLÁM, HODNĚ!! :-(