Mýmu tátovi řekl doktor na plná ústa, že už se nic nedá nělat, že ukončuje veškerou onkologickou léčbu a předává do paliativní ordinace a táta s touhle informací odešel domů. Přestože nemohl mít pochyb o dalším vývoji, tak když už ležel celé dni v posteli s opiáty, opakovaně mluvil o tom, že od přístího týdne už začne něco jíst, aby zase trochu zesílil, mohl se zase začít posazovat atd atd. Nevím, jestli tím utěšoval sám sebe, nebo tomu opravdu věřil, ale nechali jsme ho u toho. Přece mu neřeknu tati, ty už se nikdy neposadíš. K čemu by to bylo dobré?