Hodně intimní téma, těžko radit - to se musí prožít a hlavně pak odžít. Moje máma zemřela letos v lednu. Věděla, že je to špatný, ale nechtěla si ten definitivní konec připustit. Ani nechtěla jít ty poslední dny z nemocnice domů - věřila, že v nemocnici ji léčí, doma by tu péči neměla... Do poslední chvíle nám psala /už nemluvila, měla slavíka/, co bude dělat na jaře, jak se těší na chatu... brala silné léky, takže pak o tom zase nevěděla. Pro mě bylo nejdůležitější být s ní. Ani jí neříkat - ty umíráš, ale ani - ty neumřeš. Lehla jsem si vedle mámy, pomohla jí s hygienou - prostě jsme byly spolu. Byly to paradoxně moc hezký dny. Věděla jsem, že každý může být poslední. Kdybychom to prožívali znovu, poradila bych se s lidmi z hospicu. Ti vědí jak s umírajícím jednat. Jinak bych nedělala jinak nic. To, že jsme s mámou byli denně - že neležela někde sama - mi pomohlo a doteď pomáhá se s její smrtí smířit. Podle mě člověk vytuší, že se blíží konec, nemusí to být za každou cenu vyřčené /myslím rodinu, ne lékaře..../
jen dovětek: uvažuji o dobrovolnické práci v hospicu. Nechala jsem tam nakonec mámu převézt, ale bylo bohužel pozdě. V nemocnici se k ní chovali už jako k mrtvole. Strašný, strašný, strašný. V hospicu jsem s mámou strávila pár hodin, než odešla. Ale jsem ráda, že odešla tam a ne na onkologii v Motole. Kdo nezažil, asi nepochopí - já bych donedávna taky nechápala. Že i hospic může být plný pozitivní energie, i když se tam umírá. Nebo právě proto?
hezký den, štěpánka