Někomu to stačí.

Někdo má rád kontrolu nad svým životem až do konce. Ty možnosti se dají nastínit - veškerá dostupná péče na jedné straně, čistě paliativní péče na druhé straně, mezi tím třeba i neinvazivní výkony, ale vždycky takové, které v té chvíli zlepší kvalitu života a tak dál.

Já bych se taky nespokojila s tím, že prostě někomu důvěřuju, že se bude rozhodovat co nejlíp pro mě.
Ale nezpochybňuju, že jiní lidé to mají jinak.

Jen se holt může stát, že někdy žene toho doprovázejícího při rozhodování spíš vlastní úzkost a vlastní obavy, aniž by si to uvědomil. Nechce, aby si pak něco vyčítal, nebo nechce vůbec připustit, že blízký člověk odchází. Proto může někdy dělat rozhodnutí, která nejsou v nejlepším a nejvnitřnějším zájmu toho umírajícího - třeba volat záchranku a trvat na resuscitaci. Třeba. A dělá to z čistý lásky.

Je to těžká věc.