Moje zkušenost je, že pracovně je to jiné - možná - a logicky asi - snad i snazší, doprovázet umírajícího, než když se jedná o někoho blízkého.
V principu s tebou souhlasím, taky mám blízko pracovně a etika a informace a tak, ale přessto - v případě zakladatelky bych určitě neradila to mamince nějak konfrontačně říkat... myslím, že to stejně ví, ten stav není ze dne na den, přece byla u toho, když lékaři řekli, že u ní končí s léčbou a začínají s paliativou, když si ji příbuzní brali z nemocnice domů s tím, že už jen péče stačí.... maminka jen třeba nemá dost odvahy nebo v tom může hrát roli i obava, co ti její blízcí na to... taky má každý člověk nějakou povahu a roli v rodině, nemocí se to nemusí měnit, taky třeba nebyla zvyklá mluvit otevřeně o emocích a tak.... to nevíme.... :-( myslím, že to spolubytí, trávení maxima času společně může to "rozloučení" i přinést... nečekaně, stiskem ruky, pohledem....ty zásadní věci se často dějí tzv."s rukou na klice"i v normální komunikaci, která je obtížnáá.... proto moje jediná rada je: být s maminkou, i když je to těžké, CO NEJVÍC. Nekomentovat její "sliby o jídle", neinformovat "na sílu", prostě být. Kdy jindy, než na konci života, má člověk právo na plný respekt a podporu Myslím, že otázky po tom, jestli dělají dobře, jsou na místě, ale nechala bych to fakt na mamince, která odchází...