Alraune,

já jsem v 15 zařizovala bez jediný slzy pohřeb táty, kterej umřel náhle a byl to z mýho tehdejšího pohledu jedinej člověk, kterýho jsem měla.

Tehdy jsem na to byla hrdá, že jsem to dokázala, dnes si myslím, že to byl taky posttraumatickej šok a logický jednání typu "teď se hlavně nesmíš zhroutit ", ale nemyslím si, že by to bylo něco extra zdravýho nebo že by člověk, kterej to v takto vypjatým momentě má jinak, byl slaboch nebo tak něco.