Život bez auta si představit klidně dokážu, v Praze jsme žili bez auta řadu let a nijak jsme ho nepostrádali. Odstěhováním na vesnici je to trochu jiné, přece jen, tady už by mi scházelo, ale nezanmená to, že bych se bez něj v případě nutnosti neobešla.
Nijak extra moc ho nepoužíváme, přes týden prakticky pořád stojí. Využíváme ho na velký nákup (kdyby nebylo, tak bychom si na objemnější a těžší věci objednávali iTesco nebo Rohlik). Používáme ho jinak víceméně jen na výlety tam, kam se s malými dětmi veřejnou dopravou dost dobře nedostanem, jelikož je to od nejbližší zastávky víc než 3 km, jelikož 6 km je horní hranice toho, co starší ujde bez potíží.
Jinak ale jezdíme běžně busem i vlakem, auto je spíš záloha. Moje děti vlaky milují, já mám velkou slabost hlavně pro motoráčky.
Na autovýletech považuju za největší opruz nutnost cyklení. K autu se vždycky musíme vrátit. Nedá se jít odněkud někam a využít jinou zastávku pro příjezd a jinou pro odjezd. Občas to teda děláme tak, že zaparkujem auto u nějaké vlakové zastávky, jdem pořádnou trasu a dojdem na jinou zastávku a svezem se vlakem zpět k tomu autu.

Na autě mám vlastně ze všeho nejradši ten pocit, že ho máme. Že je to taková záloha, kdyby bylo potřeba se dostat někam rychleji, než umožní nejbližší spoj (jezdí nám tu po 30 min, v mrtvých dobách po hodině, na zastávce o kilometr dál to pak jezdí prakticky pořád, ale s dětmi je ten kilometr někdy krušný). A ten pocit mi většinu času stačí, to, že vím, že kdybych něco nestihla, tak bych tím autem MOHLA, mi dopřává větší klid ve vypravování se a tak nějak líp stíhám ty veřejné spoje, než kdyby tu to auto nebylo