No ale na tom, co píše Mandelinka, je mnoho pravdy. Já mám syna i dceru, oba už dospělé .
Se synem jsme na stejné vlně emočně, způsobem přemýšlení, povahou i hodnotově (kluk je citlivej, emocionální, filozofuje). Dcera je naopak velice po tatínkovi (realistka, emočně velmi odolná, cílevědomá, společensky úspěšná). O knihách si si ní ale nepohovořím.
S oběma mám prima vztah.
A přesto s dcerou komunikujeme tím specificky ženským stylem, nad kterým naši chlapi kroutí hlavou a nedávají ho. Při rozmluvě jsme schopny mluvit o několika věcech najednou, přeskakovt a zase se vracet, lecčemu se smějem rovnou a kluci nevědí/nechápou čemu, chápeme se v takových obyčejných každodenních (i vztahových) drobnostech, které jsou mimo mužské zorné pole.
A někdy si zoufám nad komunikačním stylem chlapečka, který manžel hodnotí jako zcela normální .