My bydlíme 20 let s mými rodiči ve dvougeneračním domě se společnou zahradou. Je nutné nastavit majetkové vztahy (aby nikdo nebyl poškozen) a komunikaci.
Co se týká komunikace, tak ke konfliktům asi dochází všude. Ale my to zvládáme. Po nějakém konfliktu je pár dní "divná atmosféra", kterou vylepšujeme neformálním pozváním na kafe, společným posezením pod stromem, zastavením na kus řeči na zahradě,... Skvělé je, že se shodujeme ve výchově dětí. Takže mé děti měly nádherné dětství s babičkou a dědou. Já jsem v podobném modelu vyrostla (bydleli jsem s tátovo rodiči).
Je to v podstatě takový další vztah. Pro mě je o kus níž než vztah s manželem, ale i tak je třeba na něm pracovat. Vážím si jich, mám je ráda, ale jsem dospělá a mám právo se rozhodovat po svém. Ale protože je mám ráda, snažím se jim moje postoje vysvětlit.
Některé věci se s věkem lepší (můj otec není tolik cholerický), některé se horší (postupně budou potřebovat víc a víc pomoci).
MOžná u rodičů manžela to má žena složitější , než když je to naopak. Ale moje mami to zvládla a i když občas plakala (děda byl sběratel všeho a moje mami je pořádkumilovná), tak myslím, že by neměnila.
A pomáhá společný smysl pro humor a společné zážitky. CO s rodiči neprobíráme, jsou naše majetkové poměry (tuší, že se máme dobře, ale kolik bereme, jim neříkáme), naše práce (oznámíme jim, že měníme místo jako hotovou věc) a pod.