Třeba u Monťáků doma ( a nemyslím to ve zlém) se prostě nedělají věci, které se právě nechtějí dělat.
Já, kdybych měla vařit jen když se mi chce, tak to nedělám vůbec. Děti by neuklízely a naše holka by se odhlásila ve škole z matematiky, protože nesnáší mechanické počítání.
Ale u nás doma se snažíme nechutě překonávat a to nikoliv takovým způsobem, že se na to vykašlem a např. si vezmeme housku s máslem ( i když výjimečně jo), holka se vyprdne na trénování násobilky a my skousneme přinesený bůro, protože se jí včera fakt nechtělo pilovat tu násobilku čtyřmi, jelikož je opravdu těžká ( a ano, tenhle argument u nás taky padl).
Život není jen zábava, někdy se člověk musí k něčemu i donutit. A pak mám třeba i radost, že všem chutnal ten žvanec, kterej jsem s kurevským odporem uvařila.
Kluk má radost, že vydřel stupnice a přinesl z ní jedničku.
Holka, že překonala odpor a nakonec z násobilky čtyř dotáhla jedničku.
Je to i o překonávání sebe sama a následné radosti z toho a posílení sebevědomí, že jsem to dokázal/a.