Užívám si, když jsem v nějakém ideálně cizím městě s nějakou milou společností nebo manželem. Posedět si na náměstí, projít zajímavá místa, nikam nespěchat, tu se nachomejtnout u vernisáže, vínko ve vnitrobloku, ve staré fabrice sochařské sympozium, s někým jen tak prohodit slovo o něčem. A bez dětí. Takže to můžu zažít možná 1x za rok.
Někdy si užívám tak moc, obvykle ve velkých cizích městech, že se až z toho přesytím a mám skoro depku. Vidím město postavené na hrobech, prázdní místa po bombardování, neosobnost, cizost, úpadek, mizení historie.

Nebo jít za kulturou a pak si jen tak s někým posedět u sklenky a nekoukat na hodiny. tohle už jsem neudělala několik let.

Vlastně je pro mě užívání si určitá bezstarostnost, a ať se snažím jak se snažím, s dětmi toho skoro nelze dosáhnout.