Asi budu za vyvrhele - nicméně bydlíme v Praze, na metru.
Moje děti jezdily s jedním přestupem (BUS/TRAM) spolu od 7 a 9 let. Nacvičenou trasu, s mobilem. Občas jezdila i dcera sama (ve 3.třídě), od 4. jí už neomezuju.
Běžně dojíždějí za mnou do práce (pravda přímým autobusem), scházíme se někde na půl cesty (normálně jim na papírek napíšu, jak pojedou, kde vystoupí, v kolik přesně mají vyrazit, případně doma ukážu v mapě). Kluk ve druhé třídě jezdil na trénink, sice přímým busem, ale vystupoval na zastávce na znamení.

Mám ověřeno, že pokud se něco děje, volají a vždy se to nějak vyřeší. Jednou mi volala holka, že je výluka tramvají, takže ty 3 zastávky dojde pesky, měla časovou rezervu, tak šla pesky.

Ale: dávám bacha, aby nejezdily večer (potmě), abychom byli na příjmu (obě strany nabité mobily) a taky je neposílám do nebezpečných mist (například raději zvilím složitěší trasu, jen aby nemusely přes park u Hlavního nádraží).

Myslím, si, že je to opravdu spíš o nás rodičích, než o dětech a jejich schopnostech. Pravda je, že pokud rodičům přijde něco jako stresová situace, pak to děti asi taky nebudou brát lehce. Zatímco pokud je člověk střelec, který když se ztratí, tak se zeptá a zase se najde, tak to ty děti taky až tak moc neprožívaj.