A mohla bych věřit tomu, že je od té doby byl svatej?

Dlouholetý fungující partnerský vtah, stojí krom jiných věcí na důvěře. Ta partnerská je (musí být) vlastně úplně naivní a slepá, protože důkazy o věrnosti jaksi z principu nejsou. Věřím že máme stejný cíl, věřím že táhneme z ajeden provaz, věřím na jeho loajalitu k rodině, že by mě (nás) nepodrazil, neohrozil, neopustil... A fungovat to může jen dokud můžu věřit. S tím rizikem, že to stojí na našich osobnostníh a charakterových kvalitách a že nemám vůbec žádnou moc nad tím co ten druhý udělá.
V podstatě šílenej podnik, ale když to funguje (můj oblíbený knižní citát) - to člověk závidí sám sobě.
Ale když to jeden poruší a tím podělá, tak je to prostě v kélu. Ti fakt dobří tím dokážou projít a postavit to znovu, kvalitněji o to co prožili, jiní to spolu tak nějak vydrží, pokud mají dobrou oporu v rutině stojí jim to za to. Některým to holt zlomí vaz.