Mandelinko,

já myslím, že Ti částečně rozumím.

Chápu, že žít s někým je sice super, ale znamená to i určitá omezení, která se mohou stát dost velkým břemenem, když přínos z toho, co "za to" (blbě řečeno, ale nic lepšího mě nenapadá) člověk dostává zpátky, je menší než opruz z těch omezení.

Chápu i to, že jsou lidi, kteří jsou schopni žít sami, nemusí za každou cenu mít někoho vedle sebe a razí heslo "raději sám, než ve špatné společnosti". Tohle se lidem, kteří jsou založením "pároví" a jsou schopni žít i s někým, s kým to trvale skřípe na víc frontách, jen aby nebyli sami, asi velmi těžko chápe - že lze žít sám a být autenticky spokojený, aniž by si to člověk nalhával (já jsem to přesně takto měla na začátku VŠ).

Ale to s tím "panem Pravým" taky není úplně od věci. Někdo nemá to štěstí, aby někoho takovýho potkal za celej svůj život (a v takovým případě bych byla radši sama, než se nechat omezovat "panem Nepravým", byť by to byl jinak super chlap). Ale pokud se to povede, tak je to zase docela jinej level (představ si třeba, že by - hypoteticky - s tím dotyčným bylo možný takový souznění, jako máš se zbytkem rodiny dohromady - to by přece muselo být něco, co by se Ti zamlouvalo).

Ale naprosto chápu, že nechceš jít do žádnýho kompromisu, protože by Tě o víc připravil, než by Ti dal - kdybys byla člověk s vysokou potřebou párový společnosti, tak by už sama ta společnost byla silný závaží na straně vah "co by mi to dalo", ale pokud máš ráda svobodu a nezávislost, tak ta společnost až zas taková hodnota není, aby to stálo za to, co bys do toho musela investovat Ty.