Pavli, je mi jedno, co synek říká, ještě bych počkala, první třídní schůzky, prožila jsem si něco podobného (bez dr) na základce dva a půl roku a jako jedenáctileté dvanáctileté dítko jsem večer usínala s představou, jakým způsobem dobrým by bylo umřít, na ulici jsem měla strach se dívat o úhel jinam než bych měla, a hádej, co jsem říkala mamince, že všechno je ok a ať nic nedělá. Naštěstí u mě pomohla střední škola, a ty dva a půl roku noční můry, co ostatní brali jako příjemné veselé odreagování, jsem strčila za hlavu, proto vím, o čem mluvím, zajdi k psycholožce bez něho, nebudeš ani první ani poslední.