Jak tu tak čtu o péči o někoho, tak nevím, jestli jsem se hecla, nebo spíš kousla, když byla prostřednímu v necelých 3 měsících diagnostikována centrální koordinační porucha nejtěžšího stupně s tím, že pokud nebudeme poctivě 4 - 5x denně cvičit vojtovku, nebude chodit. To nebylo hecnutí, to bylo jasně a bez diskuse dané, že cvičit budeme a že se chybný software v mozku přepíše. Nebylo co řešit. Ale hecnutí tam bylo - nevynechat ani jednou (pokud nebude důvod - horečka nebo očkování) a vydržet stanovenou dobu i přes protesty cvičence. A to jsem dodržela bezezbytku.

Hecla jsem se, když jsem dokončila VŠ studium i přes deprese a pocit, že nemůžu ráno ani vstát z postele, natož si cokoli zapamatovat.
A hecla jsem se o pár let dřív, když jsem, já - arachnofobik, vzala do ruky živého sklípkana.
Naposledy jsem se hecla předevčírem, když jsem po létech sedla za volant a řídila po Praze. Od drobné autonehody před 11 lety jsem přestala za volant sedat. Co mám děti, jsem řídila jen párkrát, strašně se bojím. Ale předevčírem jsem to dala. A hodlám v tom pokračovat. Ne proto, že bych řízení k životu potřebovala (MHD mi bohatě stačí), ale protože mám pocit, že mě neschopnost sednout za volant společensky znemožnuje.