Noční projevy kočičí lásky jsem našemu nejmladšímu útulkovému kocourkovi zatrhla v jeho osmi měsících. Pro přepadovky ve tři ráno, kdy mě kousal za krkem, vrňoukal a šlapal po mně, jsem pochopení neměla. Šikula, že poznal, že jsem jediná dospělá samička v bytě, ale holt druhově nekompatibilní, takže smůla. Po kastraci ho to přešlo. Teď je z něj fajn kocour, který má zálibu v aportování gumiček do vlasů a jednoporcovek cukru.

Starý zrzoun, kterého jsem zdědila, nesmírně rád ducá čelem (občas tomu říkám, že "čelí") a vyžaduje si hlazení a česání. Sedne si před klávesnici čelem proti mně, snaží se mi svou zrzavou palicí vyrazit zuby a nedá pokoj, dokud ho neučešu a pořádně nepočochním. Drží jak beránek a vydrží tak desítky minut. Občas se tak rozvášní, že mě začne olizovat na krku. A ta jeho rašple je horší než jakýkoli peeling, bolí to jak čert.

Stará kočička, která dodnes vypadá jako odrostlé kotě, zase dokáže odmalička příst hlasitěji než kterákoli z koček, s nimiž jsem v životě přišla do kontaktu. Když byla malinká, tak to s ní při předení až házelo.