Jsem sama s malýma dětma. Nikdy by mě nenapadlo, že jedou tato věta bude na prvém místě popisovat život, který budu žít snažím se, aby toto vnímaly děti co nejméně jako mínus do života, snažím se užít si ten čas nima, který přes občasnou náročnost letí mílovým krokem, hodně (hodně) pracuju.. Uvědomuji si, že jsem to já, na kom šetřím a kolik bych toho ještě jednou chtěla zvládnout (mít čas, prostor a peníze, ale nebojím se), ale (to je zvláštní, že píšu "ale") občas si uvědomuju "teď jsem šťastná" Ráno jsem se probudila smíchem z jejich pokoje. Já jsem opravdu nemohla uvěřit, že se tak smějí moje děti, né, že bych se jen tak naplano dojímala, ale většinou tak nějak prudí, haštěří a smějí zároveň. Ale jak praví klasik Cimrman "taková blbost, a jak je to hezký"