To není tak jednoduché.
Hodně lidí, co od základů změnili svůj život, to udělali proto, že zjistili, jak jsou postradatelní, takže se začali zamýšlet nad tím, jak zařídit, aby po nich zůstalo, nebo aby si udělali svůj vlastní život spokojený.
Mnohým se to povede, někdo se propadne do depresí a nicnedělání.

Důležitým mezníkem je schopnost si představit, co by se stalo, kdyby dotyčný do druhého dne prostě zmizel, vysublimoval...
A tehdy si zpravidla takový člověk uvědomí i skutečné hodnoty a priority, kterým by se v životě chtěl věnovat - a nemusí to být třeba děti, ale i to fotografování, chov ovcí...cokoli.

Znám víc takových lidí, kterým se to povedlo - a nejde jen o dnešní dobu. Už před třiceti lety bylo možné seknout s prací ve výzkumném ústavu a s titulem RNDr. jít dělat traktoristu do JZD - ne pro svaté přesvědčení, že dělnické třídy je třeba, ale proto, že to dotyčnému přineslo klid, pohodu, skvělou rodinu a duševní vyrovnanost

Je absolutní nesmysl domnívat se, že jsem nepostradatelná, zvl. když nepracuji pro sebe nebo v rodinné firmě, ale pro někoho a pod někým, kdo mě sice platí, ale taky naplno využívá, a když mě vymačká jak citron, nepostará se, ale vykopne mě.